THE CURE - Berlin 16/2 2008
The Cure jsou zpět, po osmi letech vyjeli na regulérní turné. Jmenuje se 4Tour a to znamená dvě podstatné věci, zaprvé kapela hraje ve čtyřčlenném složení, zadruhé vydání nového alba se odsouvá a až na výjimky nezazní nové písně, ale o tom dále. Pro mě to znamená další příležitost vidět mou srdeční kapelu na živo a nehodlám se spokojit pouze s jedním koncertem tohoto evropského turné. Rozhodnutí umocňuje možnost navštívit Marcelky přátele v Berlíně (jim patří velký dík za azyl) a poznat město, které sehrálo významnou roli v politické i umělecké historii.
Jak znějí současní Cure, mohli fanoušci vidět na několika předešlých letních festivalech, které byly zdokumentovány na dvd Festival 2005. Aby bylo jasno, nečekejte žádné výrazné klávesové plochy, které byly tolik určující pro řadu alb, nejslavnější Disintegration nevyjímaje. Z této změny jsem měl obavy a plně je nerozptýlilo ani zmiňované dvd, nicméně berlínský koncert veškeré pochybnosti pohřbil. Tak pěkně po pořádku.
Hala Velodrom, věrna svému názvu, se ukázala jako bezvadná aréna pro konání koncertů. Řekl bych ideální zvuk, fungující klimatizace a žádné tlačenice. Příjemné ovzduší kazili pouze němečtí fans, tabákové firmy se nemusí bát poklesu prodeje cigaret ani po zákazu kouření v restauracích. Po peripetii s lístky se dostáváme dovnitř areálu později a tak ani nevím, zda-li vystoupila předkapela či nikoliv. Koupě trika s motivem turné je povinnost, následuje shlédnutí prostor a rozhodnutí jít na plochu i přes Marcelin menší vzrůst a s vědomím, že ona nebude ta, která si kapelu užije na vlastní oči. Nakonec to bylo moudré rozhodnutí, tento koncert byl snad nejtanečnějším a nejpestřejším, který jsem viděl. Ve 20:45 aréna potemní a rozezní se známá zvonkohra. Aniž by se na pódiu něco dělo, je všem jasné, že jde o počáteční skladbu alba Disintegration Plainsong, a že Cure budou při absenci kláves využívat mašinek, protože někde ty klávesy nahradit kytarou prostě nelze. Zažívám podobné pocity jako v roce 1996, kdy jsem Cure viděl poprvé a kdy památný pražský koncert v den výročí 17. listopadu otevírali stejnou písní. Lehké mrazení v zádech přestává při následující skvělé verzi Prayers For Rain a zdá se, že Robert Smith má dostatek síly a jeho hlas je ve formě. Alt.end je první skladbou, která Cure představuje jako čistě kytarovou partičku, slušné tempo a ač tuto píseň tolik nemusím, živě je to o něčem jiném. První novinkou z chystaného alba je skladba Please Project, taková chytlavější věc o tom, co má náš Bob rád :) Není špatná, cestou zpět mi poměrně často zní v uších, možná ji budou hrát rádia a kritici ji pošlou do kytek. Následuje A Night Like This, poznávám starého dobrého Porla Thompsona, který se s kytarou přímo mazlí, jeho dřívější deka je pryč, nyní si místo vlasů aspoň maluje oči a vypadá jak čaroděj. The Walk přivádí publikum k většímu pohybu a při The End of The World se na plátně za skupinou objevují motivy kreseb doplňující poslední studiový počin, "I couldn´t love you more" a lásku Smith nevynechává ani v dalším nesmrtelném songu nazvaném příznačně Lovesong. Moje nejoblíbenější album je zastoupeno několika písněmi a to samozřejmě velmi vítám. Skromněji se hraje z "porozkladového" období, ovšem slyšet To Wish Impossible Things je velmi cenné, tu snad naposledy hráli někdy při Show. Radost mi kazí přiblblé Němky, nechápu, jak někdo může prokecat tuhle tichou věc. Následují zřejmě největší hitovky konce osmdesátých let Pictures Of You a Lullaby. Zejména ukolébavka vyvolá v davu nadšení a první velkou odezvu. Mám pocit, že From The Edge Of The Deep Green Sea hrají na každém koncertě, to je stálice, i kdyby se dělo, kdo ví co. Však si ji taky Porl užívá, "put your hands in the sky" vystřeluje les rukou směrem ke kopuli arény. Poté se mi zdá, že snad špatně slyším, ale ne, The Drowning Man zklidňuje atmosféru, ta se stává pro tento moment depresivnější a pódium se halí do zelené barvy. K uspání ovšem nedochází, neboť to kapela rozjede výtečnou Push, kterou mám velmi rád a vlastně ji slyším po deseti letech od Sun Festivalu, kde Cure odehráli hodně věcí z Head On The Door. Rád bych ještě The Baby Screams, ale bohužel pro tento večer jí není souzeno. Další skladbou, která má pevné místo v playlistech je Just Like Heaven. Ta nakopává všechny k tanci a zpěvu a lituji sedící fanoušky, i když pochybuji, že v tuto chvíli někdo sedí. Překvapením je zařazení Primary, ta je zahrána v neobvykle rychlém tempu a Smith tímto nedává svým obdivovatelům vydechnout. Asi největší srdcebol přichází vzápětí, A Boy I Never Knew, údajně píseň o nenarozeném synovi. Myslím, že jde pouze o spekulace fanoušků, ale je to druhá nová věc a víceméně sólo pro Smitha. Duo pecek z Kiss me a se rty v pozadí zahajuje tradičně If Only Tonight We Could Sleep, celkem nic zvláštního. Ale to už jsem v očekávání, že přijde The Kiss a skutečně tomu tak je. Tuto skladbu jsem neměl moc rád, až v roce 2000, kdy se k ní Cure po delší době vrátili, mi učarovala. Simonova basa musí trhat vnitřní orgány a nervní kytary znásilňují kvákadlové efekty. Pětiminutový zmatek završuje Robertův řev "I wish you were dead". Slušná řežba, stojím jak přikován. Odlehčení přináší dvojice singlů, které nikdy nevyšly na klasické řadovce, Never Enough a Wrong Number. Velmi příjemné zpestření, Never Enough si odehraje Porl sám a Robert se poprvé vzdává kytary a kolíbajícím se pohybem přechází na jednu stranu pódia, aby si odkřičel, že toho asi nikdy nemá dost. Jediný zástupce nejponurejšího období kapely je One Hundred Years, s dokreslujícími válečnými záběry v pozadí. Klasika, ani mi v tu chvíli nevadí, že z Pornography nezaznívají další temné kousky. Základní set uzavírá titulní Disintegration. Tato poměrně dlouhá a monotónní skladba mi začíná unavovat a hlásí se o slovo silnější bolesti dolních končetin. Přeci jenom je znát celodenní pochodování ulicemi s nezbytnými muzejními zastávkami.
Po krátké pauze se hoši vracejí s prvním přídavkem v duchu 17 Seconds. Kafkou inspirovaná At Night, M a Play For Today s typickým chorálem, kterým fanoušci pomáhají nahradit klávesové party, nedá mi to nepřidat se :) Rok 1980 je uzavřen zcela zásadní skladbou A Forest, o které kdysi kritika tvrdila, že ji dokáže složit každý, kdo aspoň trochu ovládá klávesy a přečetl si pár stránek z Kafkova díla. Chtěl bych to umět. Z temného lesa beznaděje se v druhém přídavku přenášíme do období veselých singlíků. Smith odkládá kytaru a hned je tu překvapení, The Lovecats. Tuhle věc skutečně nemusím, i kvůli divnému klipu, nicméně je to zajímavě zaranžováno a kdo by se nadál, že to lze vybrnkat, holt Porl kouzlí. Let´Go To Bed nás do postýlky neposílá, naopak rozhýbává i do té doby chladnější část publika a to cítím i přes martensky, když mi nohu přišlapuje jeden připlešlý minimálně čtyřicátník. Ale nemám mu to za zlé, asi je sám překvapen, že si v pokročilém věku ještě může zaskotačit s kapelou, která byla několikrát na pokraji zániku. Freak Show je třetí a poslední novinkou, kterou ten večer Berlín uslyší. Je vhodně zařazena do tohoto přídavku, svojí atmosférou sem patří. A copak je tohle? Close To Me ! A Bob si to opět šine na kraj pódia, aby se pozdravil s částí tribuny, která nemá zrovna nejlepší výhled. Tohle má dobře naučené, vyzkoušel si to minimálně v Praze 96 a způsobilo to velký rozruch. Aby toho nebylo málo, spouští Porl se Simonem Why Can´t I Be You? a pěkně si to uprostřed scény užívají. Na Smithe se neohlíží, ten si prozpěvuje "You´re so gourgeous I´ll do anything, I´ll kiss you from your feet to where your head begins", to mu teda nevěřím :) Po sérii "uvolněných" písní a otřepání se z únavy, netrpělivě čekám, s čím se vytasí v posledním přídavku. Tipuji to sice na klasiku, ale přeji si i nějaké překvápko. A je mi přáno hned první věcí, Three Imaginary Boys, stará, ale dobrá. Fire In Cairo je normální punková vypalovačka, vůbec ten poslední set je punk-rockový. Chtěl bych vidět kapelu, která by v posledním přídavku vytáhla písně z prvního alba, žádné ultra hitovky, ale hezky zostra zahrané relativně jednoduché popěvky z doby, kdy byli Cure obyčejnou klubovou partičkou. Boys Don´t Cry, ta nemůže chybět, následuje Jumping Someone Else Is Train s klipovým motivem na plátně. V podobně strhujícím tempu se koncert nezadržitelně blíží ke konci a už tuším "Araba", nicméně bez okolků ze z vlakové scény přehoupneme ke Grinding Halt, se spoře osvíceným pódiem a kytarovou smrští. Kde berou tu energii? Mám pocit, že chtějí přehrát celé první album, drip, drip, drip, drip...10:15 Saturday Night je sice dávno za námi, ale zazní. Dávno nepočítám, kolikátou že to píseň hrají, koukám na hodinky a v tom Smith rozjede Killing An Arab, čímž dává všem na srozuměnou, že už toho bylo opravdu moc a že po půlnoci by měl jít i Berlín spát. Nakonec z toho bylo neuvěřitelných 39 písní za 3 hodiny 20 minut. Cure ordinovali léčbu všemi medikamenty, které během třicetiletého působení uvařili. Nedošlo pouze na tři alba, The Top, Wild Mood Swings a Bloodflowers. I ty by si zasloužily příspěvek, na druhou stranu k posledním dvěma jeli Cure klasické turné a netřeba zoufat. Berlínský koncert lze hodnotit pouze superlativy. Pevně věřím v dokončení nového alba a rok 2008 bude z hudebního hlediska rokem THE CURE.